Súra 38 (Mekkánská) - Sád

1. SÁD. Při Koránu, v němž jest napomenutí,
2. věru ti, kdož neuvěřili, jednají zpupně a odbojně!
3. Kolik zahladili jsme pokolení před nimi! Volali sice (o slitování), však nebyla to již doba k uniknutí.
4. Diví se, že přišel jim varovatel ze středu jejich; a říkají nevěřící: „Toť kouzelník jest, velký lhář!
5. Cože? On činí božstva Bohem Jediným? Toť věru věc jest údivná!“
6. A oddálili se předáci jejich, (řkouce): „Jděte a vytrvejte trpělivě při božstvech svých! Toť věru věc jest vyžadovaná.
7. Neslyšeli jsme ničeho podobného v náboženství předešlém: Toť věru jest jen šejdířství!
8. Jemu (jedinému) mezi námi že bylo sesláno Napomenutí?“ Ano, oni pochybují ohledně Napomenutí mého: ano, uvěří, až okusí trestu mého!
9. Což oni mají pokladnice milosrdenství Pána svého, Mocného, Obdarovatele?
10. Což jim přináleží panství nebes a země a všeho, což mezi oběma jest? Nechť tedy vystoupí vzhůru po provazech!
11. Vojsko jakékoliv tam poraženo bude spojenců.
12. Před nimi již lháři nazvali proroky lid Noemův, a (kmen) 'Ád, a Farao, jenž kůly měl!
13. A (kmen) Tsemúd, a lid Lotův, a obyvatelé Al-Aika tito (všichni) spojenci byli;
14. všichni jen lháři zvali proroky: a trest po právu byl vykonán!
15. A nač tito zde čekají než na zavřesknutí jediné, jemuž nebude odkladu?
16. A (přece ještě) říkají: „Pane náš, urychli nám podíl náš, přede dnem súčtování!“
17. Strp, co říkají, a pomni služebníka našeho Davida, muže silného, jenž často (kajícně k nám) obracel se:
18. jak přiměli jsme hory, aby s ním chválily nás s večerem i v zoře východu:
19. a ptactvo, jež shromažďovalo se kol něho a všechno k němu navracelo se.
20. Jak upevnili jsme království jeho a dali jsme mu moudrost a (bystré) sporů rozsuzování.
21. Zdaž došla tě zpráva o sporu oněch dvou, když přelezli zeď výklenku?
22. Když objevili se před Davidem a on lekl se jich, řekli: „Neboj se, jsme dva ve sporu, z nichž jeden učinil příkoří druhému. Rozsuď mezi námi dle pravdy, nejsa stranickým, a uveď nás na stezku rovnou.
23. Toto jest bratr můj; měl devadesát devět ovcí, já pouze jedinou měl; i řekl mi: ‚Dej mi ji v opatrování.‘ A nyní přemohl mne ve sporu o ni.“
24. Řekl David: „Onť bezpráví ti učinil, žádaje tě o tvoji ovci, aby připojil ji k ovcím svým. A v pravdě mnoho společníků činí si navzájem příkoří, vyjma těch, kdož uvěřili a konali dobré skutky, však jak malý jest (počet) těchto!“ Dovtípil se pak David, že zkoušeli jsme jej pouze tímto; i prosil za odpuštění Pána svého, a padl na kolena svá a kál se.
25. I odpustili jsme mu to, a má u nás místo blízké, a krásné přebývání.
26. Ó Davide, učinili jsme tě náměstkem svým na zemi: pročež rozsuzuj mezi lidmi dle pravdy, a nenásleduj choutek svých, neb (jinak) zavedou tě od stezky boží. Těm pak, kdož zbloudí od stezky boží, schystán jest trest přísný za to, že zapomněli na den súčtování.
27. A nestvořili jsme nebe a zemi a cožkoli mezi nimi jest, zbytečně. Tak mní jen ti, kdož neuvěřili: a běda těm, kdož neuvěřili, před ohněm (pekelným)!
28. Zdaž postavíme ty, kdož uvěřili a konali dobré skutky, na roveň těm, kteří spoušť tropí v zemi? Anebo věřící postavíme na roveň bezbožníkům?
29. Kniha, již seslali jsme ti, požehnána jest: aby přemítali o znameních jejích a pamětlivi jich byli lidé (pronikavého) rozumu.
30. A dali jsme Davidovi Šalamouna: výborný to služebník (náš), jenž rád (k nám) obracel se.
31. (Pomni), když předvedeni mu byli jednoho večera dva bujní ořové:
32. i řekl: „V pravdě miloval jsem milování statků (pozemských) nad vzpomínání na Pána svého, až (slunce) zašlo za závoj (noci).
33. Přiveďte je zpět přede mne!“ I počal utínati jim nohy a šíje.
34. Taktéž zkoušeli jsme Šalamouna, vrhnuvše na trůn jeho mrtvolu: poté (kajícně k nám) obrátil se,
35. řka: „Pane můj, odpusť mi a dej mi království, jež nebude příslušeti nikomu po mně; neb tys (štědrým) obdarovatelem.“
36. A podrobili jsme mu vítr, aby vál dle rozkazu jeho, klidně kam on jej nařídil:
37. a zlé duchy, stavitele a potápěče;
38. jakož i jiné, připoutané k sobě řetězy.
39. „Totoť jest dar náš: obdařuj, neb odnímej, bez skládání účtů.“
40. onť pak má u nás místo blízké a krásné přebývání.
41. A vzpomeň (též) služebníka našeho Joba, když volal k Pánu svému: „V pravdě stihl mne Satan (zlou) nemocí a mukami!“
42. „Dupni nohou: toto jest ti k omývání chladivému a k pití.“
43. A dali jsme mu (zpět) rodinu jeho, přidavše mu ještě jednou tolik z milosrdenství svého a jako napomenutí pro lidi (pronikavého) rozumu.
44. (Řekli jsme mu): „Vezmi v ruku svou svazek (listů palmových) a udeř jím a neporuš přísahy své.“ V pravdě Pak shledali jsme jej trpělivým; výborný to služebník, jenž často (kajícně k nám) obracel se!
45. Vzpomeň též služebníka našeho Abrahama a Isáka a Jakuba, mužů silných a prozíravých.
46. Zajisté očistili jsme je čistou (vlastností): připomínáním si obydlí (věčného).
47. Oni pak jsou u nás mezi vyvolenými a dobrými.
48. A vzpomeň Ismaele a Elisea a Dzu-l-Kifla: ti všichni byli z dobrých.
49. Totoť jest Napomenutí: zajisté pak bohabojným dáno bude přebývání krásné:
50. zahrady Edenu, s otevřenými jim branami:
51. v nich spočívati budou (na pohovkách) a objednávati si ovoce hojné i pití:
52. a vedle nich budou děvy velkých očí, zrak (cudně) klopící, stejného s nimi věku.
53. „Toto jest, co slíbeno vám bylo v den súčtování.“
54. „Zajisté, totoť jest výživa naše, jež nikdy se nevyčerpá.“
55. Tak! Však svévolným zajisté dáno bude obývání zlé:
56. peklo, v němž péci budou se: jak hrozné to (bude) místo odpočinku!
57. Tak! Nechť okusí jej: vody vroucí a hnisu,
58. a jiných věcí druhu podobného.
59. „Tento sbor dolů zajisté vržen bude střemhlav s vámi. Nebude dáno jim přivítání, neboť pečeni budou v ohni!“
60. Řeknou: „Naopak, vám nebude dáno přivítání! Vy předem schystali jste toto nám: a bídné jest to přebývání!“
61. A řeknou pak: „Pane náš, těm, již schystali nám toto, rozmnož dvojnásob muka v ohni!“
62. A řeknou: „Jak to přijde, že nevidíme mužů, jež počítali jsme mezi zlé,
63. a z nichž šprým tropili jsme si? Nebo snad, přehlédli je (naši) zrakové?“
64. Ano, toto jest pravda: tak zajisté, hádati se budou obyvatelé ohně.
65. Rci: „Jáť pouze jsem varovatelem: a není jiného Boha, kromě Boha Jediného, Vítězného,
66. Pána nebes i země, a všeho, cožkoliv mezi nimi jest, Mocného, Odpouštějícího!“
67. Rci: „Totoť zvěst jest velká,
68. a vy odvracíte se od ní!
69. Neměl jsem nijaké vědomosti o shromáždění nejvyšším, když spor vedli v něm,
70. však toto vnuknuto bylo mi jen proto, že varovatelem jsem zjevným;
71. když řekl Pán tvůj k andělům: ‚Jáť stvořím člověka z hlíny:
72. a až urovnám jej a vdechnu v něho z ducha svého, padněte před ním na tváře své.‘
73. I padli na tváře své andělé, všichni vesměs,
74. vyjma Iblíse, jenž zpyšněl a stal se zatvrzelým. Řekl (Bůh): ‚Iblísi, co zabránilo ti, abys padl na tvář svou, před tím, co stvořil jsem rukama svýma?
75. Zpyšněl's, či z vyšších jsi?‘
76. Řekl: ‚Jsem lepším jej: mne stvořil's z ohně a jej stvořil's z hlíny.‘
77. Řekl (Bůh): ‚Vyjdi odsud: kamenován jsi
78. a nad tebou stojí zlořečení mé až do dne soudného.‘
79. Řekl: ‚Pane můj, poshov mi, až do dne, kdy vzkříšeni budou.‘
80. Řekl (Bůh): ‚Budiž poshověno ti,
81. až do dne doby určené.‘
82. Řekl: ‚Při moci své (přisám), že zavedu je veškeré,
83. až na služebníky tvoje mezi nimi upřímné!‘
84. Řekl (Bůh): ‚Při pravdě, a pravdu pronáším:
85. dojista peklo tebou a těmi naplním, již následovat budou tebe, všechněmi.‘
86. Rci: ‚Nežádám si od vás za to odměny, aniž jsem z těch, kdož béřou na se (úkol) přílišný.
87. Tato (Kniha) pak napomenutím jest veškerenstvu:
88. a dojista zvíte zvěst její po čase!‘“